서울대학교 외교학과 윤영관 교수의 홈페이지에 오신 것을 환영합니다


 
   
 



  관리자 
  Realismus v otázce Severní Koreje (Project-Syndicate 2013/4/1) - Czech


Realismus v otázce Severní Koreje

Project-Syndicate Apl. 1, 2013


BERLÍN – Svět má za úkol vyřešit severokorejské řinčení zbraněmi – a skutečnost, že proti
němu stojí zbídačelá a v podstatě poražená země, mu tento úkol nijak neulehčuje. Naopak:
právě za takových okolností je naprosto nezbytná klidná prozíravost.

This illustration is by Pedro Molina and comes from <a href="http://www.newsart.com">NewsArt.com</a>, and is the property of the NewsArt organization and of its artist. Reproducing this image is a violation of copyright law.

Illustration by Pedro Molina

Genialita habsburského knížete Klemense von Metternicha spočívala v tom, že při vytváření
rámce nového mezinárodního uspořádání po napoleonských válkách netlačil poraženou Francii
do kouta. Snažil se sice odradit Francouze od jakékoliv možné obrody, avšak zároveň
obnovil předválečné francouzské hranice.

Naproti tomu vítězové první světové války, jak ostatně tvrdí i Henry Kissinger, nedokázali
poražené Německo ani odradit, ani mu poskytnout motiv, aby přijalo Versailleskou smlouvu.
Místo toho mu nastolili tvrdé podmínky v naději, že ho natrvalo oslabí. Víme, jak tento
plán skončil.

John F. Kennedy byl spíše metternichovského ražení. Během kubánské raketové krize se
nesnažil Sovětský svaz ponížit ani nad ním dosáhnout totálního vítězství. Spíše se vcítil
do situace Nikity Chruščova a souhlasil s návrhem, že výměnou za stažení sovětských raket
z Kuby tajně demontuje americké rakety v Turecku a Itálii. Jeho pragmatismus zabránil
třetí světové válce.

Severní Korea se bohužel s tak prozíravým státnickým přístupem nesetkala. Tváří v tvář
nebezpečné jaderné hře Severu bychom si měli položit otázku, co by se stalo, kdyby se k
severokorejskému problému přistupovalo v posledních zhruba dvaceti letech s moudrostí
Metternicha a Kennedyho.

Severní Korea samozřejmě není Francií z počátku devatenáctého století ani Sovětským svazem
z roku 1962. V očích západních (a také japonských) politických špiček nikdy
nepředstavovala cokoliv jiného než malou okrajovou zemi, která vzhledem k hospodářským
přehmatům neustále stojí na pokraji sebedestrukce. Světoví vůdci se v převážné většině
neradi nechávali Severní Koreou obtěžovat, a kdykoliv proto vyvstal nějaký bezpečnostní
problém, reagovali na něj ad hoc. Po nedávných jaderných zkouškách KLDR a vzhledem k jejím
zdokonaleným kapacitám balistických raket je však takový přístup do budoucna neudržitelný.

Největší šance na vyřešení tohoto problému v rané fázi se zřejmě nabízela bezprostředně po
rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Zakladatel Severní Koreje Kim Ir-sen tehdy čelil
hospodářskému kolapsu, oslabení svých konvenčních vojenských sil a diplomatické izolaci.
V rozhovorech pro deníky Asahi Šimbun a Washington Times v březnu a dubnu 1992 jasně
vyjádřil přání navázat diplomatické styky s USA. Vedoucí představitelé Spojených států a
Jižní Koreje však nebyli připraveni Kimovy návrhy vyslyšet. Utkvělé představy o Severní
Koreji jim zabránily v pochopení rychle se měnící politické reality.

Další příležitost se promeškala na konci 90. let. Kdyby byla Severní Korea včas reagovala
na návštěvu amerického vyslance Williama Perryho v Pchjongjangu v květnu 1999 a oplatila
ji stejnou mincí, mohla se politika zapojování Severu, kterou razil tehdejší prezident
Bill Clinton, přetavit v tlak na normalizaci diplomatických vztahů. Severní Korea však
otálela a vicemaršála Džo Mjong-roka vyslala do USA až v říjnu 2000, kdy už se Clintonovo
prezidentské působení chýlilo ke konci. Nově zvolený americký prezident George W. Bush
o několik měsíců později obrátil Clintonovu severokorejskou politiku naruby.

Dodnes si vzpomínám, na jaké těžkosti jsem jako tehdejší ministr zahraničí Jižní Koreje
narážel, když jsem se snažil přesvědčit politiky Bushovy administrativy, aby se Severem
jednali a nesnažili se jen vyvíjet tlak a čekat, až režim kapituluje. Severní Korea v té
době opětovně zahajovala provoz jaderného komplexu Jongbjon a vyráběla plutonium, čímž
zesilovala svou vyjednávací pozici vůči USA. Před první severokorejskou jadernou zkouškou
v roce 2006 se promarnil drahocenný čas. A přestože Bush o pár měsíců později přeorientoval
svou politiku na bilaterální jednání se Severem, Kimův režim se mezitím výrazně zatvrdil.

Od té doby je chování Severní Koreje stále nevyzpytatelnější. Potopení jihokorejské lodi
Čchonan a ostřelování ostrova Jon-pchjong v roce 2010 byly bezpříkladné kroky, které
zvýšily napětí mezi oběma Koreami na nejvyšší úroveň za poslední desítky let. Dnes, po
třetí jaderné zkoušce Severu, jsme zřejmě vstoupili do zatím nejriskantnější fáze, kdy
severokorejský režim deklaruje, že se své jaderné hrozby nikdy nevzdá. Co by se tedy mělo
udělat?

První možností by mělo být odstrašení další agrese prostřednictvím diplomacie. Dosažení
diplomatického odstrašení však bude záviset na spolupráci Číny, což vyžaduje pochopení
životně důležitých národně-bezpečnostních zájmů této země. Čína se neobává pouze sociálních
a hospodářských důsledků severokorejského krachu, ale i strategických důsledků opětovného
sjednocení Korejského poloostrova – zejména možnosti, že by americká armáda prostřednictvím
svého spojenectví s Jihem získala přístup k území na čínské hranici.

Pouhé prohlášení Spojených států, že nemají v úmyslu získat tuto vojenskou výhodu, čínské
obavy nerozptýlí. Vedoucí čínští představitelé si pamatují, jak USA slibovaly sovětskému
prezidentovi Michailu Gorbačovovi, že sjednocení Německa a přechod na demokracii ve východní
Evropě nebudou znamenat expanzi NATO na východ. Zapotřebí je tedy konkrétnější krok, který
zachová základní bezpečnostní zájmy Jižní Koreje. Teprve až bude zajištěna bezpečnost Číny,
přestane se tato země podílet na severokorejském balancování na pokraji války a bude moci
lépe kontrolovat chování Severu.

Ani spolupráce Číny, jakkoliv je nezbytná, však sama o sobě severokorejský problém nevyřeší.
Všestranný přístup musí brát na vědomí rychlost vnitřních změn, zejména v myslích obyčejných
Severokorejců. Jednoduše řečeno už nejsou Severokorejci tak izolovaní jako kdysi a více si
uvědomují vlastní zbídačelost, a to zejména díky rozvoji obchodu a těsnějším vztahům s
prosperující Čínou.

Tuto vnitřní změnu je třeba povzbudit, protože chování režimu ovlivní účinněji než vnější
tlak. Povzbuzování však nesmí mít takovou podobu, aby u Severu vyvolalo obavy, že ho ostatní
chtějí zničit nepřímými prostředky. Nedávný návrh jihokorejské prezidentky Pak Kun-hje, že
navzdory nedávnému zvýšení napětí poskytne Severu humanitární pomoc, je prvním krokem
správným směrem.

Na životech obyčejných Severokorejců záleží stejně jako na bezpečnosti severokorejských
sousedů. Zapotřebí je všestranný přístup, který bude klást důraz nejen na bezpečnostní,
ale i na lidský rozměr. Uvidíme, zda je k tomuto přístupu zapotřebí větší prozíravost a
odvaha, než jakými dnešní politické špičky v Jižní Koreji, na Západě a v Číně disponují.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

*Source from: http://www.project-syndicate.org/commentary/applying-diplomatic-deterrence-to-north-korea-by-yoon-young-kwan/czech


PREV  La nécessité d’une approche réaliste à l’égard de la Corée du Nord (Project-Syndicate 2013/4/1) - French   관리자
NEXT  الواقعية في التعامل مع كوريا الشمالية (Project-Syndicate)   관리자


Copyright 1999-2019 Zeroboard / skin by AMICK